Něco málo na večerní čtení
Copiapoa columna alba
Espostoa lanata v. weis, alá je libo porci cukrové vaty? Espostoa baumanii, dokazující Stetsoniím, že dlouhé a silné středové trny nejsou problém
TRN versus OSTEN
Věčná otázka, ale čí vlastně?
Biologové mají jasno. Stejně jako parohy (kostěné výrůstky) a rohy (deriváty kůže) u zvířat, má i osten a trn různý biologický původ.
Osten je špičatá vychlípenina buněk pokožky, vyskytující se například u ostružiníku, růže či angreštu a slouží především k obraně rostliny.
Trn je však zašpičatělý orgán vznikající přeměnou zejména listu nebo palistu a právě u kaktusů vyvinutý za účelem minimalizace vody odpařované z rostliny.
A nevím jak ostatní kaktusáři, ale já osobně na používání správné terminologie v tomto případě netrvám, a to přitom pocházím z Plzně – hlavního města piva, kde znalci striktně bazírují na tom, že se pivo netočí, ale čepuje a opravují každého, kdo by se byť jen přeřekl.
Jestli má ale kaktus efektní otrnění nebo je působivě vyostněn, neřeším hlavně ve chvíli, když se o nějaký trn nepříjemně pobodám, nebo se mi dlouhý osten zalomí pod kůží. To pak nadávám po každé úplně stejně, trn netrn, osten neosten, neb není třeba být přehnaně ostentativní, ale zas jen kvůli biologům nemusíme trnout nad naprostou správností používání naší krásné a košaté češtiny.
Ferocactus latispinus Eulychnia saint-piena
Řepovité kořeny neboli řepy!
Osobně mě kaktusy s řepovitými kořeny přímo fascinují. Nejen že jejich pěstování mnohdy není jednoduché, což mě o to víc motivuje se těmito druhy zabývat, ale i to jak se před námi schovávají, když nad zemí ukazují pouze zlomek své velikosti, na podzim zalezou a na jaře s první zálivkou zas jakoby vyskakují ze země je důvodem, proč mě jejich pěstování baví.
Především se ale v tomto článku chci zmínit o některých zákonitostech pěstování těchto velice specifických rostlin, které pod povrchem substrátu vytvářejí tzv. řepy.
Tyto kořeny jsou totiž velice náchylné zejména na přemokření a přehřátí substrátu. Stejně jako hlízy brambor k obědu, můžete i řepovité kořeny kaktusu obsahující především vodu, v horkém a vlhkém substrátu v podstatě uvařit. Takový černý plastový květináč se na přímém letním slunci dokáže rozpálit natolik, že i písek v něm dosáhne teploty neslučitelné se životem rostlinky do něho zasazené.
Základem pěstování kaktusů s řepou je tedy volba správné nádoby pro zasazení.
I když už to dnes není příliš běžné a ani já to nepraktikuji, kaktusářům s méně rostlinami bych klidně doporučil trochu staromódnosti a použití kdysi běžných hliněných květináčů (ne dnešních keramických), které lépe pracují s vlhkostí a tolik se nepřehřívají.
Společným jmenovatelem hliněných i plastových nádob musí být ale velikost resp. hloubka. Přesazování kaktusů s řepovitými kořeny se totiž neřídí velikostí rostliny nad zemí, ale většinou tím, že vám květník postupně nafouknou až k úplnému prasknutí aniž by to při pohledu shora bylo patrné.
Ať už tedy jde o Lophophory, Arikarpusy nebo třeba některé druhy mě nejmilejších Copiapoí, květináč musí být vždy dostatečně hluboký a prostorný na to, aby se nejen řepovité kořeny měly kam rozrůstat, ale aby i celá rostlina měla možnost přirozeně se vždy na konci sezóny zatáhnout téměř až pod hranici substrátu. Květy vyrůstající jakoby ze země jsou pak opravdovým zázrakem přírody!
Thelocephala fulva Copiapoa barquitensis
Polní čísla, naleziště, lokality etc.
Je tomu už pár let, co se v kaktusářském světe objevil nový trend, a to označování kaktusů nejen klasickým rodovým a druhovým názvem, ale také polním či chcete-li sběrovým číslem a nalezištěm (lokalitou). Samotná myšlenka byla zcela jistě chvályhodná a já sám bych proti něčemu takovému asi nikdy nic nenamítal, co mě ale dosti překvapilo a musím říct, že nemile, bylo zjištění, jak to někteří kaktusáři vzali vážně a jaké důsledky to přineslo.
Mám na mysli to, že úplné rušení stávajících sbírek a kompletní nahrazování výhradně rostlinami s původem určitě nebylo na místě. Obchodníkům se semeny to sice asi udělalo radost a kaktusářům cestovatelům se alespoň vrátily nějaké náklady na jejich výpravy, ale takto to rozhodně nebylo myšleno.
Osobně se od samých svých kaktusářských začátků řídím heslem svého otce: „Pěstuj, co se ti líbí“ a jestli má nějaká rostlina polní číslo mě při rozhodování o její koupi vůbec nezajímá. Když se mi líbí, není co řešit!
Za mnohem zajímavější navíc považuji například informace, kdy a kým byl ten který druh objeven, popsán, podle čeho byl pojmenován a hlavně v jakých klimatických podmínkách roste, na jakém podloží apod. Oceňuji tak spíše staré známé označení jako třeba Gymnocactus subterraneus v. zaragosae, Glass & Foster 1978 a přílepky jako např. SB 1437, Zaragosa, Nuevo Leon, Mexico, už jsou pro mě jen něco navíc. Tak či onak už ale v tu chvíli potřebujeme tak velkou jmenovku, že její výhodou zrovna v tomto náhodně vybraném případě může být jedině možnost podepření dlouhého a hubeného krčku této úžasné rostlinky.
I když uznávám, že důležité jsou dnes i GPS souřadnice kaktusových nalezišť a stejně tak může kdokoli namítat, že například u druhu Echinocactus horizonthalonius jsou rozdíly v jednotlivých lokalitách velice markantní a mně opět nezbude než souhlasit. Ale označovat místem původu kaktusy, se kterými se lze v přírodě setkat jen na jediném místě? Nebo označovat semena sesbíraná stále z jedné a té samé rostliny třeba hned čtyřmi nalezišti, protože na každé světové straně od ní je přece nějaká oblast, podle které lze přidělit označení místa sběru? Obávám se, že tolik odborníků zabývajících se taxonomií zas mezi námi není.
I v mém nabídkovém seznamu tak sice najdete polní čísla nebo lokality, dnes už je to asi nutnost, ale vězte, že v mé sbírce bok po boku spokojeně rostou jak rostliny s lokalitami tak bez nich, a to i od stejného druhu, protože zbavovat se krásných starých kaktusů jen proto, že jsem si pořídil jiné “lepší“, tak to mě ani nenapadne!
Gymnocactus subteraneus v. zaragosae
Roubování – zbytečnost anebo nutnost?
Za dobu svého pěstování kaktusů jsem se již nejednou setkal s názorem, že roubování kaktusů je něco nepřirozeného, nevzhledného a že správný kaktusář má všechny rostliny pěstovat na vlastních kořenech tak, jak je tomu i v přírodě.
Já však s tímto názorem mohu souhlasit pouze částečně. Roubování má totiž i své nesporné výhody. Především jsou jimi někdy až mnohonásobně rychlejší a podstatně méně problematický růst jinak obtížně pěstovatelných druhů. Přece jen pak pěstujeme podnož, nikoli vzácný roub, a to dokáže každý začátečník. Dále pak bohatší kvetení a s tím také související tvorba semen.
Pokud se tedy z úspěšného pěstování zejména nějakého vzácnějšího druhu kaktusu nechceme těšit jen my sami a svoji zálibu cítíme i jako poslání tyto druhy rozšiřovat mezi další pěstitele nebo je dokonce zachovat alespoň v kultuře, protože některé přírodní populace jsou již silně ohroženy, pak je roubování možná jediným prostředkem, jak toho dosáhnout. Důležité je totiž mít co možná nejdříve dospělé a květuschopné nebo tzv. mateční rostliny, které jsou základem pro další generace semenáčků či odnoží.
Představme si například příběh takového kaktusáře, který by kdysi dávno, třeba někdy ve 30. letech, získal několik málo, tehdy jistě velice vzácných semínek druhu Aztekium ritteri. Protože by to však byl zarytý odpůrce roubování, semínka by vysel a čekal, čekal a čekal a bylo-li by mu přáno, cca za 10-13 let by se možná dočkal prvních kvítků a když by se konečně sešlo více rostlinek, získal by svá první semínka, které by mohl znovu vysadit a znovu čekat dalších 5-7 let, aby svým přátelům kaktusářům mohl dát alespoň půl centimetrové semenáčky.
Kdyby v mém smyšleném příběhu onen pěstitel roubování tolik nezavrhoval a hned jako malé zelené kuličky svá Aztekia popohnal třeba na Peireskii, mohl celý 20 let trvající proces zkrátit až na čtvrtinu.
Kromě toho výběrem vhodné podnože můžeme docílit třeba i výraznějšího otrnění než u rostliny pravokořenné a vyhnout se i růstovým deformacím, neboť některé podložky je možné zcela zasypat drenáží nebo nechat roubem úplně přerůst tak, že za čas ani nebudou vidět.
Roubování tedy podle mého zdaleka není zbytečnost, ale v některých případech dokonce nutnost!
7-mi leté semenáčky Aztekium ritteri mezi Blossfeldiemi
Čím více, tím lépe!
Při návštěvě mé kaktusové sbírky se mě lidé velmi často ptají, proč mám od některých druhů tolik rostlin, proč jim nemůžu některou dát, i když by mi jich ještě spousta zbyla a kolik kusů od stejného druhu je vlastně potřeba mít.
Taková otázka je mnohdy složitá, ale jedno vím jistě. Pořizovat si jen jednu nebo dvě rostlinky téhož druhu kaktusu je samozřejmě pochopitelné u někoho, jehož jediným pěstebním prostorem je úzký okenní parapet nebo malá polička anebo u někoho, kdo jen doplňuje svoji kolekci o nové geny či přece jen trochu jinak vypadající exempláře druhu, který už ve své sbírce má. V opačném případě však podle mě platí čím více, tím lépe.
Každý kaktusář, který někdy vysel větší porci semen a dočkal se většího počtu semenáčků, stál před těžkým rozhodnutím, které rostlinky si nechat pro svoji vlastní potěchu. Samozřejmě vždy vybíráme ty největší, nejhezčí či nejtypičtější, ale co když má jeden semenáček trny delší, druhý silnější, třetí hustší a čtvrtý jinak barevné a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Které potom vybrat?
Pak zjistíte, že někdy ani 8 ani 10 nebo i víc kusů prostě nestačí a nejen kvůli kvetení a větší šanci na to, že se květy sejdou, bude možné je opylit a získat semena, nejen pro případ, že by třeba nějaký z kaktusů uhynul ale proto, aby bylo možné sledovat tu různost a proměnlivost jednotlivých druhů a hlavně pro nepřekonatelnou slabost pro některé druhy prostě nejde mít jen jeden nebo dva kaktusy stejného druhu.
Sám si držím například skupinku asi 30-ti rostlin Denmoza rhodacantha a nedokážu se zbavit ani jediné. Nejen že jde o kaktusy z více různých nalezišť ale i jejich variabilita, díky které je každá trochu odlišná od ostatních a něčím osobitá mě nutí mít je stále pohromadě, a to i přes to, že průměrná velikost jejich květináčů je už asi 10cm a zabírají tak celkem velký kus místa. Podobně jsem na tom bohužel i s některými Gymnocalycii a dalšími druhy, ale co se dá dělat, já se jich prostě nevzdám.
Denmoza rhodacantha v. diamantina
Sloupovité kaktusy, proč ne?!
Hned z první fotky v úvodů těchto stránek můžete vidět, že sloupovité resp. cereusovité kaktusy patří k mým oblíbeným a že jsem jim věnoval celý jeden parapet svého skleníku. Samozřejmě chápu, že není mnoho kaktusářů, kteří si mohou dovolit takto “plýtvat“ místem, na které jsou tyto rostliny obzvláště náročné, neboť nepotřebují pouze dostatečnou rezervu pro růst do výšky ale také poměrně velké květináče pro svůj bohatý kořenový systém a stabilitu.
I přesto si ale myslím, že alespoň skupinku sloupovitých kaktusů by měla obsahovat každá sbírka. I kdyby to měly být jen druhy používané jako podložky na roubování, které prostě dáte stranou a necháte přerůst. Takový Cereus forbesii nebo Trichocereus macrogonus se svojí namodralou pokožkou nebo hustě otrněný Trichocereus pasacana pěstovaný ve volné kultuře, mohou být velice dekorativními rostlinami. A co teprve vlasaté Oreocereusy a Espostoy, zlatavé Haageocereusy, trnité Stetsonie a Eulychnie nebo různobarevné Pilosocereusy, Pachycereusy a další, to je podívaná!
Naprostá většina těchto druhů kaktusů se snadno pěstuje, rychle přirůstá a je velice pohledná už jen pro stavbu svého těla a vůbec proto nevadí, že některé z nich v našich podmínkách asi nikdy neuvidíme kvést. Když ale přece některý z nich vykvete, kaktusářova radost, hrdost a pýcha se násobí.
Oreocereus doelzianus Arequipa erectocylindrica
Trichocereus macrogonus
Helianthocereus grandiflorus